Domů > Aktuality > Zajímavosti z obce a okolí

Zajímavosti z obce a jeho okolí

Výročí 20. let

od uvedení do rovozu kulturního a společenského domu

"U zahrádkářů"

 

 

 

 

 

  

 Předmluva

 Tento článek vznikl jako upřímné poděkování a vzdání úcty všem, kteří usilovnou a těžkou prací, v době osobního volna a pod vedením bývalého předsedy zahrádkářů, vytvořili nemalé hodnoty, které slouží nám všem. Pro představu, Ti nejaktivnější odpracovali více jak pět tisíc brigádnických hodin. Pro moji generaci i generace mladší se jedná o něco nepředstavitelného.

Rostislav Trtilek , t. č. starosta obce

 

 

Je v provozu již 20 let…

Co???

Bývalá klubovna místních zahrádkářů a nyní Obecní sál „U ZAHRÁDKÁŘŮ“. 
 

Letos na Silvestra to bude 20 roků od jejího uvedení do provozu a při tomto jubileu se hodí připomenout historii celé budovy. Původně na tomto místě stála menší budova obecní prádelny. Po té sloužila několik roků jako pálenice (přestěhovaná od Kadaňků), kterážto byla kolem r. 1983 uzavřena jako prostorově nevyhovující a obec Příbram byla bez tradiční vyhlášené pálenice.
Tehdejší funkcionáři MNV vyjednali Akci „Z“ – „Zpracovnu ovoce“, přístavbu nové pálenice a rekonstrukci původní budovy na moštárnu se zázemím. Garantem této stavební akce se stala místní organizace zahrádkářů. Projekční práce a stavební řízení probíhalo v r. 1985 a vlastní realizace proběhla do konce r. 1986 (za 15měs.) Zkušební provoz pálenice byl v lednu a únoru, provoz moštárny a sušárny ovoce na podzim r. 1988. Mezi tím však aktivita zahrádkářů pokračovala a v témže roce byla vyprojektována a povolena II. etapa „Přístavba výkupny ovoce“. Ba co víc, byla za 6 měsíců postavena. Tato přístavba již byla řešena s výhledem na další pokračování stavby. Tím byla III. etapa – „Nadstavba klubovny a Přístavba skladu“, financovaná již pouze organizací místních zahrádkářů. Projekční práce a stavební řízení proběhly v průběhu zimy a na jaře r. 1989 byly zahájeny stavební práce. Hrubá stavba včetně zastřešení byla dokončena v témže roce.
Po listopadových (1989) vnitropolitických změnách, byla r. 1990 většina členů výboru zahrádkářů zvolena do Obecního zastupitelstva, čímž se rozmělnily síly a práce na stavbě se zpozdily. Na druhou stranu se titíž zahrádkáři rozhodující měrou podíleli na realizaci stavby přilehlé požární nádrže (v bývalém rybníce), která byla akcí obce a dokončena byla v témže roce. Nebýt spolupráce Vojenského stavebního útvaru z Březiny, který provedl vyhloubení jámy, tak se asi stavba nerozjela (totiž jedna paní často povídala, že jsou v rybníce nevybuchlé granáty z války a tím vytvořila psychózu strachu před bagrováním). Dokončení interiéru klubovny se dosti unavené a prořídlé sestavě zahrádkářů podařilo v závěru r. 1991. Následně se uskutečnila první společenská akce SILVESTROVSKÁ veřejná zábava. Účast byla hojná a mnoho občanů bylo příjemně překvapeno, co se podařilo v Příbrami postavit. Obdiv tehdy zahrádkáři sklízeli na všech stranách. Dokonce byl v celostátním měsíčníku Zahrádkář otištěn třístránkový článek o vybudovaném díle. Vnější dokončovací práce na budově ještě probíhaly další dva roky.
Pro úplnost je potřebné připomenout, že práce byly prováděny dobrovolně zahrádkáři a některými občany po pracovní době, o sobotách a někdy i nedělích. Odpracovány byly tisíce brigádnických hodin. Celý průběh stavby byl organizačně velmi náročný počínaje konzultacemi s projektantem, přes zabezpečování stavebního materiálu (nebyl výběr, limity), organizací práce i brigád. Přitom nedošlo k žádnému úrazu a nic se nerozkradlo!
Polistopadový vývoj přinesl utlumení činnosti tehdejších nájemníků (Fruta, Zelenina). Následoval prodej technologického zařízení pálenice v dražbě a její provozování soukromým subjektem až do r. 2007. Po té bylo zařízení prodáno mimo obec, takže nyní prožíváme druhé
období, kdy byla tradice pálení v Příbrami přerušena. Na jak dlouho???
Taktéž i celostátní postupný útlum zájmových organizací, nevyjímaje místní zahrádkáře. Následkem toho v r. 2000 byla moštárna, výkupna a sklad uvolněny obci k rekonstrukci na hospodu, která v té době v obci zanikla. Organizovaná činnost zahrádkářů byla ukončena v r. 2003 a klubovna byla následně převedena do správy Obecnímu úřadu.
Od prvopočátku byla klubovna využívána nejen pro účely zahrádkářů (schůze, výstavy přednášky, zábavy, ochutnávky vín), ale též se uskutečnilo mnoho soukromých akcí pro občany: rodinné oslavy, smuteční hostiny, svatby. Dále akce pořádané OÚ, setkání důchodců, cvičení, předváděcí a prodejní akce, Mše svaté v období před postavením kaple, vystoupení školáků atd. Nutno konstatovat, že až na výjimku z poslední doby nebylo téměř nic poničeno. Z uvedeného vyplývá, že vynaložené úsilí tehdejších nadšenců nebylo zbytečné a především v případě klubovny je zřejmé, že jde o jediný funkční solidní sál v obci, který je přiměřeně využíván a doufejme, že tomu tak bude ještě dlouhá léta.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

 V Příbrami na Moravě 22. 10. 2011
Josef Voneš
bývalý předseda zahrádkářů

 

 

 

Co a proč bylo vybudováno v rapotickém lese ?

 

Nástup Reaganovy administrativy přinesl počátkem 80. let minulého století prudký nárůst vojenského napětí mezi USA a SSSR (nejbizardnějším byl americký program „hvězdných válek“ SDI). Novou vlnu zbrojení v zemích NATO a Varšavské smlouvy pak odstartovalo rozhodnutí paktu o tzv. jaderném dozbrojení, představované rozmístěním nové generace řízených střel středního dosahu Pershing-2 a GLCM ve střední Evropě. Varšavská smlouva na ně reagovala rozmístěním sovětských kompletů SS-12M a konkrétně ČSLA střel typu SS-23 Spider (OKA). Mimo toho byly urychleny rozsáhlé investice do konvenčního přezbrojení s cílem kompenzovat zejména přechod letectva NATO na bojové letouny 3. generace (F-15C a F-16) z konce 70. let. Vedle dodávek srovnatelných letounů MiG-29 i do výzbroje Československého letectva (1989) pokračovala rozsáhlá modernizace pozemních segmentů protivzdušné obrany vojsk (PVOV) i státu (PVOS).
Sem patřilo i rozhodnutí o rozmístění dvou protiletadlových raketových systémů dalekého dosahu S-200VE VEGA-E (v kódu NATO SA- 5 GAMMON) v rámci československé PVOS. Bylo to zásadní opatření proti strategickým bombardérům-nosičům (B-52 a B-1B), proti z jejich palub odpalovaným střelám s plochou dráhou letu (ALCM) i proti strategickým rušičům a průzkumným letounům včetně letounů E-3 AWACS, neboli létajícím střediskům řízení a uvědomování PVO NATO. Všechny tyto prostředky, které potenciálně ohrožovaly naše území z velkých vzdáleností a výšek, mohly být systémem S-200 ničeny ještě za hranicemi Československa.
Přestože byl protiletadlový systém S-200 vyvinut v 60. letech a proto už koncepčně překonán, byl i v době svého zasazení v PVOS Československa nejvýkonnější protiletadlovou raketovou zbraní na světě. Jeho dvoustupňové řízené střely 5V28 (obr.1) byly schopny ničit vzdušné cíle letící rychlostí až 1200 m/s ve vzdálenostech až 240 km a výškách od 300 do 40 000 m, a to za všech podmínek. První systém, který byl dislokován v Dobříši u Prahy (1985), tak mohl ničit útočící letouny už nad jihovýchodním Německem (SRN) a spolehlivě svým „deštníkem“ chránil zejména Čechy. Druhý systém v Rapoticích pak zdvojoval pokrytí jihozápadu republiky a chránil Moravu a její metropole i proti útoku z jihu. Ke správnému pochopení významu rozmístění obou systémů
S-200 v ČSSR je však třeba vnímat kontext celého integrovaného systému protivzdušné obrany Varšavské smlouvy (pás táhnoucí se kolem západních hranic států VS od Baltu až po Černé moře). Kromě toho, že S-200 navazovaly na obdobné prostředky na území sousedících spojenců, vytvářely i nejvyšší „deštník“ nad vícečetnými pásmy prostorů účinnosti raketových kompletů kratšího dosahu (S-75 Volchov a S-125 Něva, popř. S-300PMU) a pochopitelně i nad možnostmi stíhacích letounů ČSLA (MiG-21MF, MiG-23MF a později MiG-29A).

 

 

Obr.1. Protiletadlová ŘS 5V28 na odpalovací rampě 5P72V (délka 10,76m, hmotnost 7000 kg,

4 startovací motory na tuhé PH, letový motor na kapalné PH, max. rychlost letu 1700 m/s)

 

Protiletadlová raketová skupina S-200 VEGA Rapotice byla dislokována kolem bezejmenné kóty 510 m n.m. v Újezdském polesí. Během 5 let stavebních prací byl nejprve od r. 1985 provozován ubytovací a skladovací tábor pro stavební jednotky na Březině. Od jara 1989 byl do vybudovaných prostor lesní základny a přilehlé administrativně-ubytovací a logistické části u Rapotic nastěhován jak přeškolený personál, tak i příslušná vojenská technika – dvoukanálová verze systému S-200. Bojová část základny (viz. obr. 2) byla obehnána dvojitým oplocením s vnitřní třímetrovou betonovou stěnou. V něm byl nejblíže Příbrami umístěn technický oddíl s autoparkem, sklady raket a PH a objekty, v nichž se protiletadlové řízené střely 5V28 montovaly a připravovaly do bojeschopného stavu. Ukládaly se v hlavním skladu, odkud se v případě zvýšené pohotovosti navážely přes plnící linku kapalných pohonných hmot do krytů u celkem 12 odpalovacích ramp dvou raketových oddílů (9. a 10. plro) ve střední části základny.

 

 

Obr.2. Družicový snímek prostoru rozmístění protiletadlové raketové skupiny Rapotice

 

Severní část základny byla vyčleněna pro radiotechnické a řídící prostředky systému. Byly zde především tři betonové „mosty“, které vyvyšovaly na nich instalovanou techniku nad koruny stromů. Na nejnižším z nich byla umístěna anténa radiolokačního výškoměru PRV-17, který společně s nedaleko stojícím přehledovým radiolokátorem O-14 vyhodnocoval vzdušnou situaci až ve vzdálenosti 400 km. Na dvou vyšších „mostech“ byly přístrojové kabiny K-1 s radiolokátory ozáření cíle 5N62V. Po startu řízených střel ozařovaly vybrané dva cíle kódovaným radiolokačním paprskem pro jejich navedení. Pod každým z těchto mostů byla v bunkru kabina K-2 naváděcího stanoviště oddílu, zatímco řídící stanoviště celé skupiny bylo v bunkru v kabině rozdělení cílů K-9. V této oblasti se nacházela i stanoviště identifikačního systému a radioreléové stanice 5Ja63. Ta zabezpečovala přenosy dat mezi řídícím stanovištěm skupiny a automatizovaným systémem velení a řízení PVO Seněž nadřízené 76. protiletadlové brigády v Brně. Skupina tak mohla plnit úkoly i bez nutnosti aktivace vlastních prostředků vzdušného průzkumu (PRV-17 a O-14) nebo v případě jejich zarušení nebo zničení.
Systémy S-200 byly v ČSLA zasazeny jako stacionární. Vzhledem k tomu, že by v případě války bezesporu představovaly cíl prvního pořadí, a to ve středoevropských podmínkách zejména pro balistické rakety, byly jejich rozhodující prvky umístěny v odolných podzemních bunkrech vybavených filtroventilační technikou a vším nezbytným pro přežití obsluh. V případě pohotovosti základna přecházela z napájení z veřejné sítě na skupinové elektrické agregáty, které byly navíc u každého důležitého prvku zálohovány. Služba tak byla pro více jak 100 důstojníků a praporčíků a asi dvojnásobný počet vojáků základní služby velice náročná, a to zejména po psychické stránce. V běžném režimu musela být schopna obsluha oddílu, který byl v pohotovosti (oba oddíly se v ní pravidelně střídaly), odpálit první protiletadlovou řízenou střelu na určený cíl do 6 minut. Proto byly nejméně dvě střely neustále připraveny v krytech u odpalovacích ramp, aby je mohlo automatické zařízení okamžitě na odpalovací rampy nabít. Zbývajících 22 řízených střel, kterými skupina disponovala, musel technický oddíl v závislosti na konkrétní situaci během desítek minut vyexpedovat, naplnit kapalnými PH a navézt do krytů nebo přímo na volné odpalovací rampy, což byl i přes značný stupeň mechanizace prací úkol fyzicky velmi náročný. Nešlo jen o normy zabezpečující splnění bojového úkolu skupiny, ale i o výsostně ekonomickou záležitost. U jednou naplněné řízené střely se totiž vzhledem k agresivitě obou kapalných složek pohonných hmot letového raketového motoru zkrátila její technická životnost z dvaceti let na méně než čtvrtinu.
Vývoj vojensko-politické situace krátce po uvedení rapotické skupiny do operační pohotovosti však překonal nejen tyto technicko-provozní normy, ale i všechna možná očekávání. Rozpuštěním Varšavské smlouvy zaniklo bipolární rozdělení sil ve střední Evropě. Po desítky let fungující rovnováha „strachu“ mezi oběma vojenskými uskupeními a zejména supervelmocemi byla vystřídána všeobecnou euforií a z vojenskobezpečnostního hlediska poněkud nejistým vakuem,
v němž jako hlavní bezpečnostní záruka pokračovalo snižování celkové úrovně ozbrojených sil ve střední Evropě. Přestože raketová technika protivzdušné obrany jako výsostně obranný prostředek nebyla zahrnuta v příslušných smlouvách KOSE, byla na základě politického rozhodnutí brzy po rozpadu ČSFR činnost systémů S-200 v AČR omezena, a to zrušením skupiny v Dobříši
k 31.12.2004. O pět let později pak byly k 1.10. 1997 bez náhrady zrušeny i 9. a 10. plro v Rapoticích. Místo nich ze základny působily dva oddíly zastaralých kompletů S-75 Volchov, a to až do 31.5. 2003, kdy po 44 letech zanikla celá PVOS.
Rapotický areál patří i v současné době českému státu, konkrétně Ministerstvu spravedlnosti, které zde provozuje věznici. I nevyužívané objekty jsou složkami Vězeňské služby nadále monitorovány s cílem zabránit rozkrádání a jejich případné devastaci. Nám nezbývá než si přát, aby i v budoucnu zůstal rapotický areál mimo zájem bezpečnostních plánovačů a stratégů.

 

V srpnu 2011 zpracoval s využitím informací
z www.fortifikace.net a dalších internetových zdrojů Ing. R. Hájek 

 

Další podrobnosti a obrázky naleznete - zde...
 

Příbram na Moravě 33, 664 84
Tel.: 546 450 224
Email:
© 2011 Příbram na Moravě
Všechna práva vyhrazena
BitWave Consulting s.r.o