Významní občané obce Příbram na Moravě
Josef Foral
Dalším významným rodákem naší obce je pan Josef Foral, ročník narození 1927.
Jako důstojník žil celou řadu let na Slovensku a v letech 1953–1954 byl členem československé delegace v dozorčí komisi neutrálních států Československa, Polska, Švédska, Švýcarska pro dodržování míru v Koreji. Delegace Československa jela transsibiřskou magistrálou až do Čity, odtud do Číny a Koreje. S delegací se loučil tehdejší ministr zahraničí Václav David.Dozorčí komise zasedala pravidelně v Pchanmundžonu v Pagodě míru. Po roční činnosti se vraceli po stejné trase domů.V roce 2003, po 50 letech, byla jeho činnost v dozorčí komisi oceněna na Slovensku. Byl pozván ke slavnostnímu ceremoniálu do Bratislavy, kde mu bylo uděleno čestné uznání za práci v dozorčí komisi. Ocenění převzal jeho syn. Pan Josef Foral zemřel v září 2005.
Podklady pro tuto část zápisu do Obecní kroniky získal pan kronikář L.Vaverka pohovorem s panem Foralem a od jeho manželky a syna.
Lumír Macholán
Na některé Příbramské rodáky bychom měli být patřičně hrdi za jejich celoživotní práci a dosažené úspěchy. Jedním z nich zcela určitě je pan
LUMÍR MACHOLÁN
Narodil se 27.6 1931 v Příbrami na Moravě v rodině kovozemědělce (otec Vít 1906–1989, matka Hedvika 1907–1989). S manželkou Marií (1934) má dvě děti Lumíra (1959) a Alenu (1961).
Měšťanskou školu navštěvoval v Zastávce u Brna v letech 1941–45, klasické gymnázium Dr. J. Kudely dokončil v Brně v letech 1945–50, v letech 1950–54 vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity J.E.Purkyně.
Během života získal řadu vědeckých titulů a hodností. V roce 1954 promovaný chemik, 1959 kandidát chem. věd CSc, 1966 docent biochemie, v roce 1967 doktor přírodních věd RNDr, 1991 univerzitní profesor pro obor biochemie a v roce 1993 doktor chemických věd DrSc.
Od roku 1954 pracoval na brněnské Univerzitě jako asistent org.chemie a biochemie od roku 1954–57, jako odborný asistent katedry biochemie 1957–66, jako docent na téže katedře 1966–91 a jako profesor Masarykovy univerzity od roku 91 do důchodu v roce 1998. Během své vědecké práce získal řadu ocenění v oblasti biochemie. Jeho vědecká a odborná činnost byla rozsáhlá, týkala se hlavně oblasti biochemie, v oblasti biosenzorů.
Jeho práce vědeckovýzkumné zahrnují 62 původních prací, 37 přednášek, 17 zpráv a přehledných referátů, 6 patentů a 7 zlepšovacích návrhů. Vlastním nákladem vydal knihu Almanach biochemika.
Dnes do naší obce jezdí jako chalupář.
Materiál o tomto významném Příbramákovi jsem získala od pana kronikáře Mgr. L. Vaverky s laskavým přispěním p. L.Macholána. LT
Rajmund Habřina
28.9.1907 Příbram u Brna—2.4.1960 Brno
Narodil se jako Rajmund Chatrný v rodině nemajetného havíře, který však své děti podporoval na studiích a pomohl tak rozvinout jejich talent. Po studiích na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně na počátku třicátých let začal Habřina působit jako středoškolský učitel, současní se zapojil do brněnského literárního a kulturního života. Postupně se stal nepřehlédnutelnou kulturní osobností. Přispíval do mnoha novin, časopisů a sborníků (Lidové noviny, Rozhledy, Venkov a další). Zvláště významná byla jeho spolupráce s časopisem moravských spisovatelů Kolo, který v letech 1935 - 1941 spoluredigoval. V souvislosti s tím se podílel i na knižnici Nová knihovna Moravského kola spisovatelů (1937 - 1941). P r o účast v odboji byl 17.1.1941 zatčen a vězněn až do roku 1945 v německých věznicích, mimo jiné v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. Za svoji odbojovou činnost v době okupace byl vyznamenán Československým válečným křížem.
Po celý život se zabýval problematikou Česko-jugoslávské, speciálně Česko-slovinské literární
vzájemnosti. O české literatuře publikoval ve slovinských časopisech, o slovinské literatuře
naopak v časopisech českých, ze slovinštiny i překládal.
Poválečný společenský vývoj, zejména po roce 1948, který probíhal v linii komunistické kulturní politiky, autorovi neumožňoval tvořit podle jeho představ. Habřina se tak umělecky odmlčel a věnoval se svému povolání učitele, v posledních letech života byl ředitelem Gymnázia Křenová v Brně. Jeho dílo se postupně stalo polozapomenutým, na svou příležitost však stále ještě čeká.
Přispíval do novin a časopisů: Almanach literárního uměleckého kruhu Aktivisté, Čin, Hlas osvobozených, Hlas revolúcie, Kolo, Lidové noviny, Literární noviny, Lumír, Národní osvobození, Právo lidu, Pražské noviny, Rovnost, Rozhledy, Rozkvět, Stan, Středisko, Svobodné noviny Venkov
Překlady: V. Levtisk – Čin (1936, knižně), I. Cankar – Pohoršení v údolí šentflorijanském (1934, scénicky), B. Breft – Maloměšťáci (1935, scénicky), I. Cankar – Učitel Jerman (1937, scénicky 1974), Muradbegovič – Boží cestou (1937, scénicky)
Knižně: Marný smích k věčnosti (1930), Světla nad Kralicemi (1931), Panychida za krále Alexandra (1934), Legendy vzpoury (1934), Jozef Koudelák, básník Nové Hané (1935), Březina a Nietzsche (1935), Na okraj Elplova uvedení básníka Adyho do češtiny (1936), Kralická tiskárna (1936), Silvio Pellico (1938), Ohnivá země (1938), Jan Adam z Víchova (1939), Setkání (1940), Věnec z klokočí (1941), Vězeň za dráty (1945), Krvavý účet (1946), Nadčlověk a nadnárod (1946), Kožlanský vítěz na Náměstí (1947), Padlým bojovníkům (1947).
Dne 28.10.2011 byla odhalena pamětní deska na rodném domě Rajmunda Habřiny v Příbrami na Moravě. Fotky a videa z této slavnostní akce naleznete v obecní galerii - zde.
Rudolf Fila
Akademický malíř Rudolf Fila patří k nejvýznamnějším osobnostem slovenského výtvarného umění posledních desetiletí, který je svou tvorbou obohatil o nové výrazové prostředky a techniky. Je znám nejen jako malíř úchvatných barevných pláten, ale také jako grafik, ilustrátor a pedagog.
Jak vyplývá z použitých podkladů, za jeden ze zdrojů pro své umění považuje dětství v malé moravské vesnici Příbram na Moravě. V obci, jež má pro něj celoživotní přitažlivost. V dětských letech, při jeho cestách z rodné obce pěšky do zastávecké školy, si do svojí chlapecké paměti ukládal obrazy přírody, proměny krajiny, lesů, luk, především však jejich barevnost. Rád také vzpomíná na prázdniny, které vždy trávil prací v příbramském mlýně. Zejména na jeho nádhernou polohu v lese za obcí u vodní nádrže.
Pan Rudolf Fila se narodil 19. července 1932 v Příbrami na Moravě v rodině mlynářského dělníka. Maminka pocházela ze selského rodu Patočků, kteří tvořili v tehdejší obci s tisícovku obyvatel poměrně silnou kolonii asi patnácti rodin.
Absolvoval zdejší obecnou a dále zastáveckou měšťanskou školu. Po svém otci zřejmě zdědil malířské nadání. Na otcovo přání se nevydal na uměleckou dráhu, ale zahájil studium reálného brněnského gymnázia na Antonínské. Zde si však učitel dějepisu povšiml jeho nadání. Přemluvil ho k přestupu na Střední umělecko-průmyslovou školu, a to bez předchozího souhlasu rodičů. Jeho umělecký vývoj zde silně ovlivnil vynikající český postsurrealista profesor Bohdan Lacina.
Po maturitě v roce 1952 se rozhodl pokračovat ve studiích na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, která byla v té době progresivnější a jeho uměleckému cítění bližší než tradiční pražská Akademie. Přestože si po přípravce zvolil za svého profesora vůdčí osobnost školy profesora Jána Mudrocha, podařilo se mu jít vlastní cestou.
Po absolvování (1958) se na vlastní kůži přesvědčil, že kromě pedagogické činnosti je uplatnění pro mladého akademického malíře velmi zúženo. Proto přijal zaměstnání v Ústředí uměleckých řemesel (1959) a na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě (1960-1990). Zde vyučoval kresbu, figurální studie a výtvarnou problematiku aranžérství a výstavnictví. Ve stejném odbodí publikoval knihu „ Analýza výstavby výtvarného díla (1979 )“ a podílel se na učebnicích výtvarné přípravy.
Samostatně poprvé vystavoval v Bratislavě (1962), následovalo pozoruhodné zastoupení na mezinárodních přehlídkách v zahraničí až do nerealizované výstavy v Zurichu (1971), po níž se na téměř dvacet roků ocitl mezi představitely alternativní kultury. V roce 1989 vystavoval v Glasgově a Londýně, o rok později jeho díla prošla s putovní výstavou Détente společně s díly významného rakouského malíře (a jeho přítele) Arnulfa Rainera Evropou. Následovaly samostatné výstavy ve Vídni, Budapešti, Ulmu, Londýně, Novaru a v Paříži. Jeho díla se však prosadila i do sbírek Slovenské národní galerie v Bratislavě, Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně i do stálých expozic v Credit Suisse Art Collection a v Institute of Contemporary Arts v Londýně, ve vídeňském Muzeu XX. století, muzea v Ulmu, galerií v Paříži, Novaru, Houstonu a dalších.
Od roku 1990 vedl ateliér malby na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, ale po dvou letech, kdy dosáhl penzijního věku, odešel, aby se plně věnoval malbě. V roce 1991 vydal publikaci „Na čo nám je umenie“ a za knihu esejí s názvem „Cestou“ mu byla udělena cena Dominika Tatarky za rok 2003 (nejprestižnější slovenské literární ocenění).
Rudolf Fila žije se svou manželkou, slovenskou malířkou a uznávanou restaurátorkou Dorotou Filovou v Bratislavě, kde vychovali dva syny. Je nositelem několika dalších vyznamenání a za celoživotní výtvarné dílo mu byla udělena cena ministra kultury Slovenské republiky.
Zájemce o bližší informace odkazujeme na monografii Juraje Mojžíše „Rudolf Fila“ z vydavatelství Slovart.
Příbram na Moravě- část Brodek, Nový Svět a Záhumenice. Autor kresby R. Fila.
Střed obce Příbram na Moravě u pomníku z 1. sv. války - autor kresby R. Fila.
Ukázky obrazů z pozdější autorovy tvorby
Zpracováno z dostupných informací z internetu (encyklopedie Wikipedia, www.obnova.sk, www.czech.cz/cz/ceske-listy/, www.sme.sk). Kresby obce Příbram na Moravě poskytl Obecní úřad Příbram na Moravě ze svého obecního obrazového archivu.
Materiály zpracovala Lenka Trtilková, Příbram na Moravě září 2010.
Heller Josef
Narozen: 2.9.1926
Zemřel: 24.3.1995
Narodil se v obci Vilémovka na Volyňsku, kam jeho předky vyhnala bída v českých zemích v době Rakouska-Uherska a kde si levně zakoupili půdu. Po ukončení obecné školy zůstal pracovat v zemědělství svých rodičů. Když německé jednotky 22. června 1941 přepadly Sovětský svaz a v rámci okupace Ukrajiny nastolily velmi kruté otrocké podmínky, bylo mu necelých 15 roků.
Když se osvobozovací boje počátkem roku 1944 přenesly do oblasti Volyně, začali se čeští obyvatelé hlásit do československé vojenské jednotky, která se pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody podílela na osvobozovacích bojích. V době, kdy se 8. března 1944 přihlásil do československého vojska, mu bylo 17 roků a 6 měsíců.
Po prezentaci v okresním městě Luck byl odeslán do výcvikového střediska 1. čs. samostatná brigády v Šepetovce, kde absolvoval jako nevoják základní výcvik a výcvik pátrače a byl přidělen k 1. dělostřeleckému pluku 1. baterie 1. brigády. Svůj bojový křest prodělal v bojích při dobývání polského města Krosno a při těžkých bojích v Karpatech. Konec roku 1944 prožil na nemocničním lůžku v polní nemocnici se zraněním, které utrpěl 14. října 1944 v boji na slovenském území. Na frontu se vrátil po uzdravení 8. ledna 1945 a zúčastnil se bojů u Přerova. Zde ho v osvobozeném Přerově zastihl konec války. Po demobilizaci se rozhodl stejně jako další volynští Češi zůstat v zemi svých předků. Po válce se oženil do Příbrami na Rosicku a podílel se krátce na "hospodářství" svého tchána p.Josefa Vaverky st., zvaného "Bárta". Po odsunu němců se s manželkou a švagry Karlem a Josefem Vaverkovými zapojil do osídlování pohraničí - v obci Damnice u Miroslavi, kde už působil jeho starší bratr . Tam dostali domy a polnosti po němcích. V Damnicích vydržel cca 2 roky a se švagrem Josefem Vaverkou se vrátili do Příbrami. V Damnicích zůstali jeho bratr a švagr Karel Vaverka - ti až do své smrti. Po návratu začal pracovat ve sklárně v Rosicích přibližně 10 roků a poté přešel pracovat do Státních lesů Rosice, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Po r. 1992 restituoval zemědělský majetek, který obdržel při osídlování v Damnicích.
Prameny: Archiv ČSBS Brno – venkov, občané Příbramští
Krška Josef
Narozen: 18.1.1913
Zemřel: 1974
Narodil se v Příbrami u Brna v rodině řídícího učitele obecné školy. Po ukončení základní obecné školy pokračoval ve studiu na gymnáziu a po maturitě na vysoké škole. V toce 1937 však vysokoškolská studia přerušil a nastoupil do armády k hraničářskému praporu. Bylo to v době, kdy se v pohraničí aktivovalo hnutí sudetoněmecké Henleinovy strany, usilující za pomoci Německa o odtržení republiky. V řadách československé armády zůstal i po odstoupení pohraničních území Německu. Když pak 15. března 1939 Německo obsadilo zbývající české území a československou armádu rozpustilo, rozhodl se odejít do zahraničí a zapojit se zde do boje proti hitlerovskému Německu a tak přispět k navrácení svobody své vlasti. 1. května 1939 přešel ilegální polské hranice a v Krakově vstoupil do tvořící se československé vojenské jednotky. Její organizování a výcvik byl přerušen přepadením Polska Německem 1. září 1939. Před postupující německou armádou se příslušníci československých legií pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody stáhli na území sousední Sovětské Ukrajiny, která byla součástí Sovětského svazu. Po měsících strávených v sovětské integraci odjel Josef Krška s transportem přes Cařihrad a Bejrút do Francie, kde byl v Agde zařazen jako velitel čety v 9. rotě pěšího praporu tvořící e československé zahraniční armády. Po napadení Francie nacistickým Německem se zúčastnil obraných bojů na Marně, Loiře a Seině. Když Francie kapitulovala, zachránil se na uhelné lodi, plující do Gibraltaru a zde se nalodil na jednu z 31 lodí konvoje plujícího do Liverpoolu. Také v československém zahraničním vojsku ve Velké Británii byl zařazen na velitelské místo u pěchoty a sloužil při ochraně jižního pobřeží proti možné invazi německých jednotek po moři. Krátce před koncem války absolvoval tankovou školu a byl zařazen k Čs. obrněné brigádě, s níž se zúčastnil obléhání francouzského přístavního města Dunkerquere. Po skončení války se vrátil domů, kde se shledal se svými rodiči, kteří prožili válku za dráty koncentračního tábora a dozvěděl se, že jeho bratranec byl okupanty popraven. I po válce zůstal Josef Krška v armádě a to i po únorových politických změnách v roce 1948 a dosáhl hodnosti plukovníka. Podílel se na budování československého vojenského školství. V roce 1970 byl ve svých 57 letech z armády propuštěn se zákazem nošení uniformy a vyznamenání.
Prameny: Vzpomínky na Josefa Kršku, národní osvobození 5/1994
