Co a proč bylo vybudováno v rapotickém lese?

Nástup Reaganovy administrativy přinesl počátkem 80. let minulého století prudký nárůst vojenského napětí mezi USA a SSSR (nejbizardnějším byl americký program „hvězdných válek“ SDI). Novou vlnu zbrojení v zemích NATO a Varšavské smlouvy pak odstartovalo rozhodnutí paktu o tzv. jaderném dozbrojení, představované rozmístěním nové generace řízených střel středního dosahu Pershing-2 a GLCM ve střední Evropě. Varšavská smlouva na ně reagovala rozmístěním sovětských kompletů SS-12M a konkrétně ČSLA střel typu SS-23 Spider (OKA). Mimo toho byly urychleny rozsáhlé investice do konvenčního přezbrojení s cílem kompenzovat zejména přechod letectva NATO na bojové letouny 3. generace (F-15C a F-16) z konce 70. let. Vedle dodávek srovnatelných letounů MiG-29 i do výzbroje Československého letectva (1989) pokračovala rozsáhlá modernizace pozemních segmentů protivzdušné obrany vojsk (PVOV) i státu (PVOS).

Sem patřilo i rozhodnutí o rozmístění dvou protiletadlových raketových systémů dalekého dosahu S-200VE VEGA-E (v kódu NATO SA- 5 GAMMON) v rámci československé PVOS. Bylo to zásadní opatření proti strategickým bombardérům-nosičům (B-52 a B-1B), proti z jejich palub odpalovaným střelám s plochou dráhou letu (ALCM) i proti strategickým rušičům a průzkumným letounům včetně letounů E-3 AWACS, neboli létajícím střediskům řízení a uvědomování PVO NATO. Všechny tyto prostředky, které potenciálně ohrožovaly naše území z velkých vzdáleností a výšek, mohly být systémem S-200 ničeny ještě za hranicemi Československa.

Přestože byl protiletadlový systém S-200 vyvinut v 60. letech a proto už koncepčně překonán, byl i v době svého zasazení v PVOS Československa nejvýkonnější protiletadlovou raketovou zbraní na světě. Jeho dvoustupňové řízené střely 5V28 (obr.1) byly schopny ničit vzdušné cíle letící rychlostí až 1200 m/s ve vzdálenostech až 240 km a výškách od 300 do 40 000 m, a to za všech podmínek. První systém, který byl dislokován v Dobříši u Prahy (1985), tak mohl ničit útočící letouny už nad jihovýchodním Německem (SRN) a spolehlivě svým „deštníkem“ chránil zejména Čechy. Druhý systém v Rapoticích pak zdvojoval pokrytí jihozápadu republiky a chránil Moravu a její metropole i proti útoku z jihu. Ke správnému pochopení významu rozmístění obou systémů

S-200 v ČSSR je však třeba vnímat kontext celého integrovaného systému protivzdušné obrany Varšavské smlouvy (pás táhnoucí se kolem západních hranic států VS od Baltu až po Černé moře). Kromě toho, že S-200 navazovaly na obdobné prostředky na území sousedících spojenců, vytvářely i nejvyšší „deštník“ nad vícečetnými pásmy prostorů účinnosti raketových kompletů kratšího dosahu (S-75 Volchov a S-125 Něva, popř. S-300PMU) a pochopitelně i nad možnostmi stíhacích letounů ČSLA (MiG-21MF, MiG-23MF a později MiG-29A).

Protiletadlová raketová skupina S-200 VEGA Rapotice byla dislokována kolem bezejmenné kóty 510 m n.m. v Újezdském polesí. Během 5 let stavebních prací byl nejprve od r. 1985 provozován ubytovací a skladovací tábor pro stavební jednotky na Březině. Od jara 1989 byl do vybudovaných prostor lesní základny a přilehlé administrativně-ubytovací a logistické části u Rapotic nastěhován jak přeškolený personál, tak i příslušná vojenská technika – dvoukanálová verze systému S-200. Bojová část základny (viz. obr. 2) byla obehnána dvojitým oplocením s vnitřní třímetrovou betonovou stěnou. V něm byl nejblíže Příbrami umístěn technický oddíl s autoparkem, sklady raket a PH a objekty, v nichž se protiletadlové řízené střely 5V28 montovaly a připravovaly do bojeschopného stavu. Ukládaly se v hlavním skladu, odkud se v případě zvýšené pohotovosti navážely přes plnící linku kapalných pohonných hmot do krytů u celkem 12 odpalovacích ramp dvou raketových oddílů (9. a 10. plro) ve střední části základny.

Severní část základny byla vyčleněna pro radiotechnické a řídící prostředky systému. Byly zde především tři betonové „mosty“, které vyvyšovaly na nich instalovanou techniku nad koruny stromů. Na nejnižším z nich byla umístěna anténa radiolokačního výškoměru PRV-17, který společně s nedaleko stojícím přehledovým radiolokátorem O-14 vyhodnocoval vzdušnou situaci až ve vzdálenosti 400 km. Na dvou vyšších „mostech“ byly přístrojové kabiny K-1 s radiolokátory ozáření cíle 5N62V. Po startu řízených střel ozařovaly vybrané dva cíle kódovaným radiolokačním paprskem pro jejich navedení. Pod každým z těchto mostů byla v bunkru kabina K-2 naváděcího stanoviště oddílu, zatímco řídící stanoviště celé skupiny bylo v bunkru v kabině rozdělení cílů K-9. V této oblasti se nacházela i stanoviště identifikačního systému a radioreléové stanice 5Ja63. Ta zabezpečovala přenosy dat mezi řídícím stanovištěm skupiny a automatizovaným systémem velení a řízení PVO Seněž nadřízené 76. protiletadlové brigády v Brně. Skupina tak mohla plnit úkoly i bez nutnosti aktivace vlastních prostředků vzdušného průzkumu (PRV-17 a O-14) nebo v případě jejich zarušení nebo zničení.

Systémy S-200 byly v ČSLA zasazeny jako stacionární. Vzhledem k tomu, že by v případě války bezesporu představovaly cíl prvního pořadí, a to ve středoevropských podmínkách zejména pro balistické rakety, byly jejich rozhodující prvky umístěny v odolných podzemních bunkrech vybavených filtroventilační technikou a vším nezbytným pro přežití obsluh. V případě pohotovosti základna přecházela z napájení z veřejné sítě na skupinové elektrické agregáty, které byly navíc u každého důležitého prvku zálohovány. Služba tak byla pro více jak 100 důstojníků a praporčíků a asi dvojnásobný počet vojáků základní služby velice náročná, a to zejména po psychické stránce. V běžném režimu musela být schopna obsluha oddílu, který byl v pohotovosti (oba oddíly se v ní pravidelně střídaly), odpálit první protiletadlovou řízenou střelu na určený cíl do 6 minut. Proto byly nejméně dvě střely neustále připraveny v krytech u odpalovacích ramp, aby je mohlo automatické zařízení okamžitě na odpalovací rampy nabít. Zbývajících 22 řízených střel, kterými skupina disponovala, musel technický oddíl v závislosti na konkrétní situaci během desítek minut vyexpedovat, naplnit kapalnými PH a navézt do krytů nebo přímo na volné odpalovací rampy, což byl i přes značný stupeň mechanizace prací úkol fyzicky velmi náročný. Nešlo jen o normy zabezpečující splnění bojového úkolu skupiny, ale i o výsostně ekonomickou záležitost. U jednou naplněné řízené střely se totiž vzhledem k agresivitě obou kapalných složek pohonných hmot letového raketového motoru zkrátila její technická životnost z dvaceti let na méně než čtvrtinu.

Vývoj vojensko-politické situace krátce po uvedení rapotické skupiny do operační pohotovosti však překonal nejen tyto technicko-provozní normy, ale i všechna možná očekávání. Rozpuštěním Varšavské smlouvy zaniklo bipolární rozdělení sil ve střední Evropě. Po desítky let fungující rovnováha „strachu“ mezi oběma vojenskými uskupeními a zejména supervelmocemi byla vystřídána všeobecnou euforií a z vojenskobezpečnostního hlediska poněkud nejistým vakuem,

v němž jako hlavní bezpečnostní záruka pokračovalo snižování celkové úrovně ozbrojených sil ve střední Evropě. Přestože raketová technika protivzdušné obrany jako výsostně obranný prostředek nebyla zahrnuta v příslušných smlouvách KOSE, byla na základě politického rozhodnutí brzy po rozpadu ČSFR činnost systémů S-200 v AČR omezena, a to zrušením skupiny v Dobříši

k 31.12.2004. O pět let později pak byly k 1.10. 1997 bez náhrady zrušeny i 9. a 10. plro v Rapoticích. Místo nich ze základny působily dva oddíly zastaralých kompletů S-75 Volchov, a to až do 31.5. 2003, kdy po 44 letech zanikla celá PVOS.

Rapotický areál patří i v současné době českému státu, konkrétně Ministerstvu spravedlnosti, které zde provozuje věznici. I nevyužívané objekty jsou složkami Vězeňské služby nadále monitorovány s cílem zabránit rozkrádání a jejich případné devastaci. Nám nezbývá než si přát, aby i v budoucnu zůstal rapotický areál mimo zájem bezpečnostních plánovačů a stratégů.

V srpnu 2011 zpracoval s využitím informací z www.fortifikace.net a dalších internetových zdrojů Ing. R. Hájek

Další podrobnosti a obrázky

Obr.1. Protiletadlová ŘS 5V28 na odpalovací rampě 5P72V (délka 10,76m, hmotnost 7000 kg, 4 startovací motory na tuhé PH, letový motor na kapalné PH, max. rychlost letu 1700 m/s)

Obr.2. Družicový snímek prostoru rozmístění protiletadlové raketové skupiny Rapotice